BROAD PEAK - Karakoramská osmitisícová výzva

A teď tady stojím já

Výhledy jsou tak spektakulární, že si to ani nepřipouštím. A jen se kochám. A tedy taky lapám po kyslíku, které ho už je ve vzduchu méně jak polovina. I přesto že mám pocit, že se pohybuji rychlostí světla, opak je pravdou. Každé tři kroky musím pořádně vydýchávat a při tom se přemlouvat, že chci jít dál. Z uvaření obědu se tak stává program na celé odpoledne. Dál jít ale rozhodně chci.

Broad Peak (8053 m) je opomíjený ledový obr střežící soutok ledovců Baltoro a Godwin Austen v Pákistánu. Právě pod jeho svahy leží legendární kemp Concordia, ze kterého je ten nejikoničtější výhled na vrchol K2. Možná to je ten důvod, proč nemají lidé Broad Peak tak zarytý v paměti. Kdo by se mohl rovnat "Hoře zabiják", hoře, která je synonym pro horu jako takovou? 

Je to vlastně neuctivé, Broad Peak je nádherná, jedinečná, monumentální hora, která měla pouze "smůlu", že vyrostla na nejspektakulárnějším místě na planetě, v srdci Karakoramu, kde mu pozornost kradou jiné kopce. Místě, kde bolí za krkem, jak člověk točí hlavou za všemi těmi šesti, sedmi či osmitisícovkami.

Nikdy jsem neplánovala lézt na osmitisícovku, ale když mi Martin z Expedition clubu zavolal, ať se přidám k české výpravě, nepřemýšlela jsem ani chvilku. Přeci jen jak člověk jednou okusí vyšší nadmořskou výšku a radost ze zasněžených vrcholů, táhne ho to dál a výš. I když si říkám, že všechno má své meze, teď to tak necítím. Když se k nám ještě připojuje moje horské dvojče Sarah, nepřemýšlím ani chvilku. Prošly jsme spolu celé Himaláje a bez ní by mě tam byla jen půlka.

Procházet pod štíty, kde se psala historie horolezectví

V silné devítičlenné sestavě vyrážíme do základního tábora na konci června 2023. Trek vede přes rozsáhlý Baltoro ledovec a jít po něm je zážitek sám o sobě. Všechny strasti a útrapy přístupového treku jsou vynahrazeny těmi nejúžasnějšími scenériemi na světě. Opravdu, Karakoram nemá ve světě srovnání. Procházet pod štíty, kde se psala historie horolezectví, nenechá žádnou duši horolezce chladnou. Vrcholy jako Uli Biaho, Shipton Tower, Muztagh Tower, Chogolisa, Masherbrum, Gasherbrum II a IV a samozřejmě K2 by měl každý horal alespoň jednou za život vidět.

Už před odjezdem pečlivě plánujeme strategii výstupu. Broad Peak je sice jedna z těch lehčích osmitisícovek, ale víc jak dvaceti kilový batoh a svah, který v mých očích jen zřídkakdy klesá pod 45 stupňů, mi říká, že tohle lehčí jen tak nebude. Když ale poprvé spatřím tuto majestátní horu, která se svými prudkými svahy, jako by střemhlav vyrostla ze země, jen stěží si dovedu představit vylézt až nahoru, natož lézt tento kopec hned třikrát. Chceme to jít totiž klasickým expedičním způsobem na tři rotace, bez Šerpů a nosičů ale hlavně bez kyslíku. V tomto už jsme s Poláky na kopci takoví poslední mohykáni, jelikož hora je jak posetá komerčními expedicemi.

Od doby, kdy Nirmal Purja zdolal během 6 měsíců a 6 dnů všech 14 osmitisícových vrcholů, roztrhl se s tímto způsobem výstupu doslova pytel. Hora je plná vysokohorských turistů, kterým jejich Šerpové nejen prošlapávají cestičku, vynáší věci, vaří jídlo, nesou kyslíkové bomby ale například i před spaním donesou termosku horké vody do spacáku na zahřátí. To nám nikdo na zahřátí nic nenosí. 

Pokud chceme teplý čaj, musíme si dojít do prudkého svahu pro sníh a ten si rozehřát. O to víc mě těší, když se mi ve svahu podaří předběhnout někoho s lehkým batůžkem na zádech. Je to totiž pěkná dřina a na morálu ani nepřidává, jak pomalu se člověk plouží. Ještěže tu jsou od nepálských Šerpů natažená fixní lana. O starost méně, ale i tak bych tu raději byla bez nich a bez těch komerčních expedic, které nás všude obklopují, a se kterými se kolikrát nejen slovně ale i doslova pereme o místa na stan.

Počasí je proti nám

Už od začátku výpravy nám počasí moc nepřálo. Celou cestu do základního tábora sněžilo a na počest našeho příchodu padaly z okolních svahů laviny. Počasí se po našem příchodu naštěstí vylepšilo natolik, že hned druhý den po příchodu z treku přebalujeme veškerou výbavu a vyrážíme na kopec. Při první rotaci vynášíme výbavu nejprve do kempu C1 v 5400 m a následně si necháváme postavené stany v C2 v 6200 m. Po třech dnech už doslova běžíme zpátky dolů, protože počasí se má na příští týden zhoršit. My tak zůstáváme na sedm dní uvěznění v základním táboře. O zábavu se nám starají jen knížky plné příběhů od předchozích expedic, sbírka maskulinních filmů plných testosteronu, a hlavně michelinská polní kuchyně, ve které nám Pákistánci každý den připravují čtyřchodové menu.

Jde se na to, ale...

Po týdnu flákání se jsme všichni tak natěšení, že si zas obujeme naše osmitisícové boty a vyrazíme zas o kus výše, že první den přeskakujeme kemp C1 a míříme rovnou do C2. Ten den se cítím výborně. Dokonce tak výborně, že přepaluji začátek a v noci na mě přichází výšková nemoc. Je mi zle a bolí mě hlava. Nedokážu ani ležet. A tak místo plánovaného výstupu do C3 zodpovědně volím sestup. Tyto výškové metry mně budou chybět, ale nedá se nic dělat.

Vzdávat to ale nechci a na tu třetí rotaci se vydávám, že to třeba nějak půjde. Jsme na hranici sedmi tisíc metrů a ležíme se Sarah ve stanu a čekáme na summit push. Najednou mi v těch teplotách hodně klesajících pod bod mrazu začíná být pořádné horko. Dokonce takové, že vylézám ze spacáku a sundávám péřovku. Jedinou útěchu nacházím až na podlážce stanu, který je postaven jak jinak než na sněhu. V tom se mi vybaví příběhy nespočtu horolezců, co se z ničeho nic začali v ukrutných mrazech z ničeho nic svlékat, až nakonec umrzli. Když mi k podlážce začne přimrzat ucho, říkám si, že tady něco nehraje a začínám v tom vidět jistou paralelu. Fakt, že venku nebylo zrovna na koupaní, dokazovala i zamrzlá voda v lahvi, která ležela ve stanu hned vedle mě.

Dělám obtížné rozhodnutí nahoru nejít. I přesto, že bych si moc přála vyrazit směrem k vrcholu, beru, že největší úspěch těchto výprav je vrátit se v pořádku domů. A tak pokorně balím stan a hned ráno zahajuji sestup.

Z našeho devítičlenného týmu se na vrchol dostal jen Martin Ksandr a Pavel „Rambo“ Burda. Já na ně čekám dole.

Ale šla bych znovu?

Hned. 

A to nejen kvůli těm výhledům a pomalým krokům, kde každý znamená hodně, ale taky kvůli té skvělé partě lidí, kteří mají stejně potrhlé historky z cest jako já.

Pokud se chcete dozvědět více o tom, kdo je Pavlína Adam, navštivte naše ambasadorské stránky zde.

Foto a text @pavlina_adam / červen 2023